MARIO LIVIO: JE BŮH MATEMATIK?

Mario Livio a jeho dechberoucí výprava do záhadné říše „královny věd“

V Kritice čistého rozumu, svém stěžejním díle, přišel německý filosof Immanuel Kant se zajímavým tvrzením, podle něhož prostor a čas nemají reálnou, na našem myšlení nezávislou existenci, ale jsou toliko jakýmisi „pomůckami“ lidského rozumu, díky nimž můžeme poznávat hmotnou realitu, resp. bez nichž by naše poznání vůbec nebylo možné. I tak je nám ovšem přístupný pouze svět fenoménů – skutečnou podstatu jsoucna, tj. onu slavnou kantovskou „věc o sobě“ (Ding an sich), nemůžeme nikdy adekvátně postihnout.
Kromě prostoru a času tu však máme i další kategorie, v jejichž případě se lze rovněž oprávněně ptát, zda existují objektivně, nebo byly vytvořeny naším poznávacím aparátem a tudíž žádnou reálnou existencí nedisponují. Už starořečtí myslitelé si všimli podivuhodné schopnosti matematiky neobyčejně přesně reflektovat vnější svět a někteří z nich (především tedy slavný Pythagoras a jeho následovníci) právě na základě této matematické univerzálnosti dospěli k přesvědčení, že základními principy veškeré reality jsou čísla.
Pythagorovy teorie se v různých obměnách objevovaly prakticky v celých dějinách přírodních věd, přičemž nezanedbatelný vliv měly i v oblasti filosofického bádání. Je matematika „zakódována“ do nejhlubší struktury vesmíru, tj. je imanentně přítomná ve všech procesech, které se v něm odehrávají? Či ještě jinak (abychom použili otázku Mario Livia z nadpisu jeho knihy) – je Bůh matematik? Celá řada současných fyziků na tuto otázku odpovídá kladně. Za všechny jmenujme alespoň Martina Gardnera, který své přesvědčení o „předexistenci“ matematiky vyjádřil sobě vlastní humornou formou: „Kdyby se ke dvěma dinosaurům na louce připojili další dva, byli by tam čtyři, i kdyby to žádný člověk nepozoroval a ty potvory byly příliš pitomé na to, aby to věděly.“
Své zastánce má ale i opačný názor, „degradující“ matematiku na čistě lidský výtvor (i když názory na to, jak jsme k ní dospěli, se různí), nemající žádnou „mimolidskou“ existenci. Jinými slovy – kdyby z nějakého důvodu došlo k zániku lidstva, zmizela by současně s ním i matematika.
Mario Livio nechce být arbitrem mezi oběma tábory, takové ambice rozhodně nemá. To však v žádném případě neznamená, že by kniha Je Bůh matematik? byla snad méně zajímavá a čtivá. Naopak! Izraelsko-americký astrofyzik před čtenářem předestírá fascinující historické expozé, resp. dějiny matematiky a životní příběhy těch, kdo se nejvíce zasloužili o odhalování jejích tajemství, aby následně zhodnotil současný stav matematických bádání a jejich pravděpodobný další vývoj. Na otázku z nadpisu knihy je na jejích stránkách odpovídáno toliko nepřímo, přičemž se ukazuje, že je na samotném čtenáři, aby si utvořil vlastní názor.
Začal jsem tuto recenzi Immanuelem Kantem a chtěl bych ji jím i zakončit. Jak známo, královecký filosof zastával názor, že naše poznání má určité limity, resp. že k odpovědím na tři fundamentální otázky nelze dospět „čistým“ rozumem – existence Boha, svobodné vůle a nesmrtelnosti duše jsou postuláty rozumu „praktického“. Při četbě knihy Je Bůh matematik? mne napadlo, zda by k těmto třem Kantovým transcendentním záhadám neměla přibýt ještě čtvrtá – totiž matematika!