Kniha o lidskosti, soucitu a opravdové pomoci umírajícím
Říká se (a je to naprostá pravda), že morální vyspělost té které země či společnosti se nejlépe pozná podle toho, jak se stará o své nejbezbrannější, nejzranitelnější, krátce řečeno na podporu druhých odkázané členy. V tomto ohledu musíme bohužel říct, že Česká republika je (i když to může znít nehezky) barbarskou zemí, kde martetingové ideály zdraví, mládí a "úspěšnosti" zcela ovládly veřejný prostor a vytěsnily z něj "odvrácené" strany života - nemoc, stáří, smrt... Tyto "nepříjemné" skutečnosti jsou odsouvány mimo "hlavní proud" relevantních společenských témat, politických diskusí a mediálního zájmu. Výsledkem je nezájem o "neproduktivní" jedince, ignorování jejich potřeb a stále více se rozmáhající mravní nihilismus. Když tato teoretická konstatování převedeme do konkrétní reality, pak nemusíme pro příklady chodit daleko. Stačí zmínit "úroveň" psychiatrické péče, která se nachází (minimálně co se ústavů a léčeben týká) v tereziánských dobách či tzv. léčebny dlouhodobě nemocných, což je eufemismus pro odkladiště umírajících, u nichž se rezignovalo na jakýkoliv aktivní lékařský přístup, o lidském přístupu ani nemluvě.
Za této situace je samozřejmě velmi obtížné jít proti proudu "většinových", společensky zažitých a v konečném důsledku tudíž tolerovaných, byť zcela amorálních názorů a postojů. Pokud se přece jen najde jedinec, který "s tím chce něco udělat" a opravdu jde pevně a neochvějně za svým cílem, pak jde vždycky o mimořádnou osobnost.
A právě takovouto výjimečnou, statečnou a lidsky i odborně vyzrálou osobností je Marie Svatošová, průkopnice hospicové péče v naší zemi. Její velký a ušlechtilý záměr, totiž dát umírajícím možnost prožít poslední dny jejich pozemské pouti v člověka důstojných podmínkách, se samozřejmě jako vše nové a neobvyklé neprosazoval lehce. Paní Svatošovou ovšem tyto prvopočáteční obtíže neodradily, cílevědomě propagovala hospicovou myšlenku a její společenské uznání, v čemž jí pomáhala především pevná křesťanská víra, neboť o tom, že tu jde více než o lidské o dílo Boží, byla přesvědčena od svých prvních "hospicových" krůčků. Když kolem sebe posléze shromáždila další podobné nadšence, byl "výsledkem" hospic Anežky České v Červeném Kostelci, vůbec první zařízení tohoto druhu v České republice.
Nevím, kolik hospiců u nás dnes je, vím ale, že každý je nějak spojen se jménem Marie Svatošové. Ať už jako zakladatelka, spoluzakladatelka či "jen" poradkyně, tato skvělá žena byla vždy "u toho". Hospicová péče a Marie Svatošová - to jsou dnes už nejen synonyma, ale především nádherný příklad života, zaměřeného na citlivý a vpravdě lidský přístup k těm nejbezbrannějším a nejpotřebnějším, k nimž umírající zajisté patří v první řadě.
2024 ©