Poetický náhrdelník s perlami z haiku
Haiku je poetická forma japonského původu, kterou charakterizují tyto tři základní atributy:
1) Sedmnáct slabik, rozdělených do tří řádků v poměru 5-7-5
2) Zachycení jedinečného okamžiku v jeho objektivní danosti (haiku je cizí jakýkoliv druh subjektivismu, takže se v něm nepoužívají metafory, zdrobněliny atd.)
3) Přírodní motiv
Prakticky totožné s haiku je tzv. senryjú, lišící se pouze tím, že místo přírodního motivu je zde použit nějaký jiný, nejčastěji městský – nádraží, ulice, hřbitov...
Dodejme, že zmíněná sedmnáctislabiková vnější forma se nedá dogmaticky aplikovat na jiné jazyky, často diametrálně odlišné od japonštiny, takže ani v češtině se nevyžaduje její striktní dodržování. V zásadě ovšem platí, že výrazové prostředky mají být co nejstřídmější – dokonalé haiku je to, které co nejméně slovy vyjádří co možná nejhlubší obsah.
Mezi japonskými tvůrci zaujímá naprosto jedinečné místo Macuo Bašó (1644 – 1694), jehož slavná Žába je haiku, s nímž se zájemce o tento druh poezie určitě setká jako s prvním:
Prastará tůňka
jen když tam skočí žába
uslyšíme žbluňk
Na zmapování historie haiku zde pochopitelně není místo, pro účel naší recenze však jistě stačí zmínit fakt, že haiku je dnes mimořádně oblíbené, zažívá takříkajíc celosvětový „boom“, v řadě zemí vznikly haikuistické společnosti, pořádají se národní i mezinárodní soutěže apod.
A co u nás? Tady bych zmínil dva impulsy, které přispěly k tomu, že i v naší zemi je vcelku „slušný“ počet těch, které haiku zaujalo natolik, že si je nejen zamilovali, ale začali i s vlastní tvorbou. Tím prvním byly překlady japonských mistrů od profesora Antonína Límana, díky nimž se povědomí o haiku a jeho kráse dostalo mezi širší veřejnost. Roman Szpuk, v současnosti náš patrně nejlepší znalec teorie haiku a současně i vynikající „praktik“, dal pak mnoha začátečníkům cenné rady ohledně toho, jak při psaní haiku správně postupovat. Jestliže tedy dnes u nás máme celou řadu skvělých haikuistů, pak je to do značné míry zásluha právě těchto dvou.
Na literárním portálu Písmák se můžeme setkat s nádhernými haiku, jejichž autorkou je Katka Soustružníková. Jemná žena, jejíž senzitivní pohled na svět jí umožňuje spatřit záblesky reality, které většina z nás míjí bez povšimnutí, shrnula svou dosavadní tvorbu do brožurky s prostým názvem Haiku.
Dodám ještě, že vysvětlit, co to haiku vlastně je, bývá velmi obtížné a namísto teoretického výkladu je mnohem lepší použít praktické ukázky. A v tomto ohledu se dá říct, že knížka Katky Soustružníkové je i vynikající učebnicí haiku!
Měním kalendář –
z loňského roku zůstal
obrys na stěně.
Čas po Všech svatých.
Vzpomínáme na stuhách
svinuje vítr.
Blikání svíčky –
tváří sestry se mihl
maminčin úsměv.
Rostoucí stíny –
maminka s bříškem zvedá
bělené pleny.
Bouře utichla –
ve výmolech pěšiny
se chvějí hvězdy.
V náruči prádlo –
na šňůře přibývají
dešťové kapky.
S rukama vzhůru –
na bramborovém poli
zápolím s drakem.
Strniště v dešti -
nevěš hlavu, strašáku,
zase zasejí.
2024 ©