Nejlepší (protože naprosto objektivní) Putinův životopis!
Kdo by si chtěl utvořit názor na Vladimíra Putina toliko na základě toho, co o něm píší mainstreamová média či říkají v České televizi, asi by měl hned jasno – v osobě ruského prezidenta by před ním defilovala temná postava novodobého cara, pod jehož knutou trpí nešťastný národ, diktátora, potlačujícího demokracii a lidská práva, popř. válečného štváče, který svými plány na rozšíření ruského impéria ohrožuje Evropu a celý svět. A třebaže většině lidí jsou tyto jednostranné a evidentně tendenční informace podezřelé, existuje bohužel i nezanedbatelný počet těch, kdo protiruské propagandě uvěřili a Vladimír Putin je pro ně málem ztělesněním všeho zla.
Kniha Frédérica Ponse může touto protiputinovskou mediální masáží nejen otřást, ale jednou provždy ji poslat do říše bajek. Francouzský historik se totiž zásadně drží faktů a důsledně odmítá jak antiruskou hysterii, tak i nekritické rusofilství. Výsledkem jeho úsilí tak je faktograficky precizní a zároveň mimořádně čtivá biografie, představující jednoho z nejmocnějších světových politiků takového, jakým skutečně je!
A hned dodám, že je to úplně jiný Putin, než na jakého jsme „zvyklí“. Životní dráhu tohoto pozoruhodného muže charakterizuje především přísné dodržování souboru morálních zásad, které si osvojil již v dětství a jimž se nikdy nezpronevěřil (čestnost, pracovitost, skromnost, vnitřní ukázněnost). Na první pohled se to může zdát absurdní, vždyť jak si mohl zachovat čest a poctivost nomenklaturní kádr (kterým Putin byl minimálně od svého vstupu do KGB) v totalitním Sovětském svazu? Otázku lze pochopitelně i otočit – není to tak, že již samotná příslušnost k represivnímu aparátu protilidového režimu je morální diskvalifikací? Kladná odpověď se přímo nabízí, ovšem v případě Putina to tak jasné a jednoznačné není – v knize je řada důkazů o tom, že aureola tajemna a strachu, jíž byla KGB svého času na Západě opředena, zdaleka neodpovídala pravdě, resp. že její příslušníci se rekrutovali z řad nejlepších absolventů vysokých škol a plnili stejné úkoly jako např. jejich „kolegové“ ze CIA.
Rozchod s KGB i se sovětským systémem jako takovým je možná nejdůležitějším milníkem v životě dnešního ruského prezidenta, paradoxně však zůstává vně zájmu většiny „putinologů“. Když pak mají vysvětlit jeho raketový vzestup až na samý vrchol mocenské pyramidy, nezbývá jim nic jiného než vymýšlet konspirační teorie o „neznámém aparátčíkovi“, instalovaném do úřadu prezidenta blíže nespecifikovanými „tajemnými strukturami“ atd. Fréderic Pons se s podobnými pochybnými teoriemi nespokojil a pro Putinovu kariéru klíčové období (1991 – 1999) podrobil důkladné analýze. Z ní vyplývá, že se zde nejednalo o žádný komplot šedých eminencí, ale o vcelku logický sled několika tehdejších společensko-politických faktorů.
Dnes, po takřka dvacetiletém působení v nejvyšších státních úřadech, je naprosto evidentní, že Putina lze plným právem označit za zachránce Ruska. Po Jelcinovi přebíral rozvrácenou, mafiánskými klany ovládanou zemi se zbídačeným obyvatelstvem a tragickým dědictvím válečných konfliktů. Před výsledky jeho cílevědomé konsolidační politiky stojí v úžasu celý svět. Z těchto úspěchů je zde třeba zmínit alespoň rapidní zvýšení životní úrovně, ukončení čečenské války a nalezení oboustranně výhodného řešení dlouholetého konfliktu s touto odbojnou kavkazskou provincií, stabilizaci a modernizaci armády a úspěšný vojenský zásah proti teroristickým uskupením v Sýrii, kde Rusové během krátké doby zničili Islámský stát. Za velký Putinův triumf lze označit i znovusjednocení Krymu s Ruskem – dle mainstreamových pisálků „nezákonná anexe“ byla ve skutečnosti naplněním v referendu vyjádřené vůle zdejších obyvatel distancovat se od kyjevského režimu, který ve východních regionech vedl (a vede dosud!) občanskou válku proti vlastnímu obyvatelstvu. Krym se takto vyhnul neblahému osudu Doněcka a Luhanska.
Hnacím motorem Putinovy politiky je patriotismus, vědomí odpovědnosti za osud země a snaha splnit historický úkol, kterým jej opakovaně pověřili spoluobčané ve volbách. Když k tomu připočteme jeho jasně náboženskou, transcendentní vizi, pak je podle Frédérica Ponse jasné, proč je pro mnohé Putin tak „nečitelnou“ a „kontroverzní“ osobností – politici jeho druhu se totiž na Západě od adenauerovských a thatcherovských časů dávno nevyskytují...
Francouzský historik si za motto své knihy velmi případně zvolil výrok slavného mudrce Konfucia: „Když je někdo předmětem nenávisti či zbožňování davu, je třeba prozkoumat příčinu“. Touto poučkou se po celou dobu řídil a určitě i proto se mu podařilo napsat dosud nejlepší Putinův životopis. Určitě si ho přečtěte!
Knihu je možné si s výhodnou slevou objednat zde:
2024 ©