Nádherná a poučná kniha o archeologii od na slovo vzatého odborníka!
Bydlím ve vesnici, která se řízením osudu ocitla 2. prosince 1805 přímo v epicentru legendární Bitvy tří císařů. Dodnes se tu při hluboké orbě nacházejí kosterní pozůstatky vojáků a na polích jsou často vidět nadšenci s detektory kovů, hledající válečné trofeje v podobě dělových koulí, šavlí, bodáků či třeba jen knoflíků z uniforem. Napoleonský kult v tomto směru přetrval až do dnešní doby a než jsem začal číst tuto knihu, napadla mne celkem logická otázka, jak časově vzdálená musí být od nás nějaká civilizace, aby se pátrání po jejích artefaktech dalo nazvat archeologií. Předpokládám totiž, že objev jezdeckého třmenu francouzského husara na slavkovském bojišti se těžko dá označit za archeologický nález, na rozdíl třeba od sarkofágu v egyptské pyramidě, kde je tento termín očividně namístě. Odpověď na tuto otázku nechám otevřenou (resp. přenechám ji odborníkům) a zaměřím se na své dojmy z knihy Tři kameny jsou zeď, ve které nás její autor Eric H. Cline seznamuje s dějinami „své“ vědy, samozřejmě včetně největších objevů, k nimž při archeologických výzkumech došlo.
Předně je třeba říct, že to není kniha odborná, ale spíše tzv. populárně-naučná, což je jen dobře. I dané problematiky neznalý čtenář je totiž okamžitě „v obraze“ a příběhy z dějin archeologie (jak zní podtitul) ho fascinují tak, že úplně propadne kouzlu vyprávění o dávných kulturách. Dlužno dodat, že autor pečlivě vybral příběhy, o nichž by vlastně měl ze školy něco vědět každý a následně k nim přináší podrobnější a méně známé informace. Co se týká mne, tak jsem si už ledacos přečetl o starém Egyptě (např. často a rád se vracím ke knize Jejich veličenstva pyramidy od Vojtěcha Zamarovského), znám Židovskou válku Josefa Flavia, takže vím o pevnosti Masada, kde v roce 73 n. l. spáchali hromadnou sebevraždu poslední bojovníci proti Římanům, nejsou mi neznáma jména jako Heinrich Schliemann (objevitel Tróji) či Jean-Francois Champollion (génius, který rozluštil egyptské hieroglyfy) atd. A přesto mně kniha Tři kameny jsou zeď velice obohatila a – jak se říká – rozšířila mé obzory.
Informace o jejím autorovi se dozvídáme jednak z obálky, hlavně však z pozoruhodné předmluvy, po jejímž přečtení je nám jasné, že Eric H. Cline je odborník par excellence. Za svůj život podnikl desítky archeologických výprav do nejrůznějších lokalit, takže při psaní knihy hodně čerpal z vlastní poznatků a zkušeností. Vyhýbá se v ní suchopárnosti a pouhé popisnosti, naopak miluje humor a kde může, velmi umně jím odlehčuje přísnou vědeckost výkladu. Pamatuje i na ty, kdo by se v archeologii chtěli dál vzdělávat a odkazuje je na příslušnou odbornou literaturu.
Za velké nebezpečí pro archeologii považuje Eric H. Cline stále více se rozmáhající pseudovědecké až kriminální aktivity nejrůznějších jednotlivců i organizací, usilujících o finanční profit z nálezů starodávných předmětů, listin a vůbec všeho, co se dá výhodně zpeněžit. Dochází k drancování a ničení památek z dávných dějin lidstva, takto způsobené škody jsou často nevratné a znamenají ve svých důsledcích globální kulturní katastrofu.
Na druhou stranu je mu blízký každý, kdo se o archeologii zajímá z nezištných a čistě „objevitelských“ důvodů. Takovýmto nadšencům jsou věnovány speciální kapitoly s názvem Praktické otázky archeologie, kde se jim dostává mnoha cenných rad a doporučení. Ale také varování – i když v různých zemích platí v této záležitosti odlišné zákony, v zásadě je to vždy tak, že všechno cenné, co člověk při „kutání“ najde, nepatří jemu, ale státu!
Knihu Tři kameny jsou zeď mohu pro její čtivost a též odbornou erudovanost jejího autora jednoznačně doporučit. Jsem přesvědčen, že žádný, kdo si ji pořídí do své knihovny, nebude zklamán, protože nad jejími stránkami zažije spoustu dobrodružství, napětí i poučení.