Je to vždy špatně, když se do umění a kultury plete politika. My Češi o tom víme své z doby totality, kdy někteří tvůrci byli z ideových či jiných důvodů na indexu a veřejnost se s jejich díly neměla možnost seznámit. Jedním z hlavních požadavků během listopadového převratu v r. 1989 bylo zrušení cenzury, k němuž skutečně došlo a zpočátku se zdálo, že svoboda projevu včetně toho uměleckého je zajištěna jednou provždy. Bohužel je stále zřejmější, že v poslední době o ni opět pomalu přicházíme a že strážci „jediných správných názorů“ (tentokrát těch prozápadních) mají opět plné ruce práce s tím, aby se k lidem nedostalo nic ideologicky závadného, rozuměj protiunijního či dokonce proruského!
Je nepopiratelným faktem, že dnes se u nás šíří státem posvěcená a mainstreamovými médii neustále stupňovaná protiruská hysterie, zcela srovnatelná s běsněním komunistů proti „prohnilému Západu“ v časech socialismu. Není těžké uhodnout, proč tomu tak je – rusofobie českých politických elit dosáhla takřka paranoidních hodnot a bohužel se přenáší i na společnost. Konkrétním příkladem může sloužit např. vystoupení souboru Alexandrovců v Praze, považované jistými lidmi za „propagaci sovětské armády“. Co se pak týká literatury, došlo to dokonce až tak daleko, že mnozí nakladatelé se bojí zařazovat do svých edičních plánů moderní ruské spisovatele, patrně ze strachu, aby nebyli obviněni ze „sympatií k nepříteli“. Tak nakladatelství Argo nedávno nejdříve avizovalo vydání románu Tábor Zachara Prilepina, aby posléze přišlo s prohlášením, že kniha nevyjde – a zkuste hádat, proč...
Pokud vím, Anna Alexandrovna Matvejevová je autorkou více než deseti knih a její věhlas již dávno překročil hranice Ruska. Literární styl, který je pro její romány, novely a povídky charakteristický, se „učeně“ nazývá uralský magický realismus ( Matvejovová se narodila v r. 1972 ve Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu). Kdo ví, zda bychom se u nás s její tvorbou mohli seznámit, nebýt nakladatelství Akropolis, které podle všeho hledí u svých knih především na kvalitu a politiku nechává stranou. I tak je ale smutné, že se velká ruská spisovatelka objevuje v českém překladu až nyní. Pozitivní zprávou je alespoň to, že zmíněný Akropolis přichází hned se dvěma tituly – románem Ďatlovův průsmyk a novelou Najít Taťánu, kterou se chci pokusit recenzovat.
Není to ovšem nijak jednoduché! Zdá se mi totiž, jako by si autorka se čtenářem tak trochu hrála – nebo se snad vyžívala ve svém suverénním žonglování se slovy, v gejzírech nápadů, jak dodat svému vyprávění švih, eleganci, humor i originální psychologické ukotvení či v jakési čisté, živočisné radosti z absolutní moci nad příběhem? Ať je tomu jakkoliv, ze začátku jsem z toho příliš moudrý nebyl. Tedy – abych to upřesnil – bylo mi jasné, že mám co do činění s výjimečnou, možná i geniální autorkou, marně jsem se však pokoušel pochopit její skutečné záměry, srovnat krok s rychlostí a košatostí jejích myšlenkových pochodů (občas jsem měl nepříjemný pocit, že za ní beznadějně kulhám). Podobny trhacímu kalendáři, jednotlivé kapitoly jako by vzápětí po napsání (přečtení) odlétaly do neznáma, mizely v minulosti a uvolňovaly místo novým, které čeká stejný osud. Postupně se však začalo ukazovat, že panoptikum všemožných postav, v překotném tempu defilujících na stránkách útlé knížky, není samoúčelné – tak, jak se autorka zpočátku mohutně rozmáchla a po „velkém třesku“ dala vzniknout bezpočtu minipříběhů, dává v druhé části knihy zase všechno dohromady. Literární impresionismus – tak bych definoval Matvejevové úchvatnou spisovatelskou linku.
Autorka nás zve do divadla, přesněji řečeno na prkna operní scény v jakémsi imaginárním ruském městě. Postupně se seznamujeme jak s lidmi, tvořícími „tvrdé jádro“ souboru, tak i s těmi, jejichž role je zde spíše vedlejší, přesto však nepostradatelná. Vztahy mezi herci jsou mnohdy (mírně řečeno) komplikované, pokud bychom chtěli použít příznačnějších slov, asi bychom hovořili o závistivosti, nepřejícnosti, škodolibosti či kariérismu. Brilantnost, s jakou Matvejevová tuto zákulisní atmosféru v divadelním kolektivu popisuje, je fascinující a nemůže nechat nikoho na pochybách o jejím obdivuhodném literárním talentu. Z množiny postav se vposledku vydělují dvě, kterým je věnována zvýšená pozornost a lze je tedy označit za protagonisty příběhu. Má to ale jeden háček...
Žádný příběh se totiž nekoná! V knize Najít Taťánu jde evidentně o něco úplně jiného, co jsem – přiznávám – nejspíš úplně nepochopil. Sogrin je stárnoucí, lítostivý muž, který ví, že jeho celoživotní sen se mu už nesplní – slavný malíř, jakým vždycky toužil být a nikdy se jím nestal, je dnes životním ztroskotancem, který je rád, když má zakázku na kreslení reklamních plakátů z místního divadla. A Taťána – kdo je tato éterická bytost, neustále se zjevující jeho duševnímu zraku v podobě operní sólistky, kterou kdysi spatřil na „prknech, která znamenají svět“? Existuje i v reálném světě, nebo jde o pouhou fatu morgánu, o přelud Sogrinovy horečnaté mysli? Zde má naše fantazie volné pole působnosti a možná, že to byl i spisovatelčin záměr – poskytnout každému čtenáři prostor, aby si do snové vize příběhu-nepříběhu promítl vlastní projekci.
Nádherná kniha plná záhad!

Několik „tváří“ Anny Alexandrovny Matvejevové: