„PŘÍPAD KONVIČKA“ aneb V SÁZCE JE SVOBODA KAŽDÉHO Z NÁS!

Napsal Jan Hofírek (») 4. 1. 2016 v kategorii CO NA TO ŘÍKÁM, přečteno: 984×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

§ 203: „Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a dává se někým vydržovat nebo si prostředky k obživě opatřuje jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.“

§ 356: "Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta."

Tyto dva paragrafy (jeden „předlistopadový“ a dnes již právně irelevantní, druhý pak platný i v současné době) tu uvádím za účelem demonstrace pokřiveného chápání práva, charakterizovaného tzv. „gumovými paragrafy“, tj. zákonnými ustanoveními bez jasně specifikované „skutkové podstaty“ příslušného trestného činu.
Jakkoli se totiž může zdát, že žijeme v demokratické a tudíž svobodné společnosti, každodenní praxe, zvláště pak situace, která nastala v souvislosti s tzv. „uprchlickou krizí“, jednoznačně ukazuje na to, že právní prostředí (mám nyní na mysli především oblast tzv. lidských práv) je značně rozkolísané a výkladově nejednotné. Řečeno jinak - prakticky nikdo si dnes nemůže být jistý tím, že nebude stíhán kvůli tzv. „podněcování k nenávisti“, jak o tom mluví § 356.
Porovnáme-li oba uvedené paragrafy, stane se zřejmým, v čem u nich ona absence právní substanciality spočívá, resp. jak je dosahováno nejednoznačnosti výkladu. Jde o účelovou terminologickou záměnu specificky právních termínů a pojmů za pojmy z jiných oblastí, s tou právní souvisejících jen nepřímo či vůbec. U první ukázky je to evidentní na první pohled - slovní spojení „poctivá práce“, „nekalý způsob“, ale i jednotlivé výrazy jako „soustavnost“, „vydržování“, „obživa“ nemají z lingvistického hlediska žádné právní opodstatnění, neboť patří do úplně jiných oborů, ať už jde o psychologii, sociologii či dokonce poezii. U uvedeného příkladu je odstranění právních pojmů a jejich nahrazení „náhradním“ slovním aparátem dovedeno takřka ad absurdum, takže působí téměř komicky.
Jak známo, ve své době tento paragraf plnil zcela jinou roli, než deklaroval. Jeho primárním účelem byla kontrola občanů ve sféře jejich pracovních aktivit, resp. snaha zabránit jejich samostatné, iniciativní a tudíž na státu nezávislé výdělečné činnosti. I když to tedy nebylo výslovně řečeno, každý věděl, o co tu jde - nemít totiž ono pověstné „razítko v občance“ znamenalo riskovat kriminál.
Když se podíváme na druhou ukázku, mohlo by se zdát, že u tohoto paragrafu je právně vše v pořádku a že by tedy nemělo docházet k jeho případné aplikaci nežádoucím směrem, tedy ke zneužívání. Při podrobnějším rozboru však zjistíme, že se i tady jedná o typický „gumový“ paragraf, kdy terminologické nekonkrétnosti je dosahováno pomocí dvou pojmů, a to „náboženství“ a „nenávist“.
Jestliže je dnes tak frekventovaným pojmem islám, resp. ze strany nejrůznějších jednotlivců či skupin tolik pranýřována údajná islamofobie české společnosti a v této souvislosti stále častěji voláno po důslednějším uplatňování paragrafu 356, pak bych logicky předpokládal, že soudy budou nejprve zkoumat zásadní otázku, a tou je, zda se v případě islámu skutečně jedná o náboženství. Toto se apriori postuluje bez jakéhokoliv dokazování. Existují ovšem zcela oprávněné, argumentačně zdůvodněné a de facto i právně podložené názory, dokazující, že islám náboženstvím není, nýbrž že jde o ideologickou doktrínu, jejímž hlavním účelem je pomocí indoktrinace a vnější ritualizace všech aspektů života ovládat myšlení i jednání lidí. Navíc o tom, že islámské právo je v zásadním rozporu s chápáním lidských práv v demokratických společnostech, nemůže být nejmenších pochyb.
Podívejme se nyní na druhý sporný termín paragrafu 356, jímž je tzv. „podněcování k nenávisti“. Tady je především třeba předeslat, že „nenávist“ není pojem právnický, ale psychologický, popř. etický. Je tudíž zcela absurdní nenávist trestat, resp. toho, kdo někoho či něco nenávidí, pomocí nátlaku ze strany státu nutit, aby nenávidět přestal. To si uvědomuje i zákonodárce, když netrestá nenávist jako takovou, ale podněcování k ní. Tím ovšem základní problém odstraněn není. Kdybychom totiž měli nenávist definovat, zjistili bychom, že to není vůbec jednoduché. Vezmu si nyní na pomoc slavného filosofa Benedikta Spinozu - teorie afektů, která je součástí jeho přelomového díla Ethika ordine geometrico demonstrata, je dodnes považována za jeden z nejlepších psychologických textů.
Podle Spinozy je nenávist „smutek, provázený ideou vnější příčiny“. První obětí (dá-li se to tak říct) nenávisti je tudíž ten, kdo nenávidí, protože „smutek je přechod člověka od větší dokonalosti k menší“. To ovšem připomínám jen mimochodem, neboť s naším tématem to souvisí pouze nepřímo. Spinoza dále zkoumá a rozlišuje různé druhy nenávisti, které, jakkoli vždy špatné, přesto se mohou značně lišit a být de facto akceptovatelné či přirozené. Tak závist, tj. „nenávist, která v člověku vyvolává takový stav, že se rmoutí nad úspěchem druhého a z jeho neúspěchu se naopak raduje“ je vždy špatná, zatímco např. rozhořčení, což je „nenávist k někomu, kdo učinil druhému zlo“, samo o sobě špatné, je určitě „lepší“ než závist. Zásadní tu ovšem je fakt, že k těmto afektům je člověk determinován, resp. že nejsou projevem jeho svobodné vůle. Tuto determinaci však může, byť nikoli absolutně, překonávat rozumem.
Vraťme se ale od teorie k praxi a zkusme pod zorným úhlem Spinozova chápání afektů provést stručnou analýzu „našeho“ paragrafu. Jak již víme, je nenávist, kterou někdo vůči někomu pociťuje, jeho soukromou (byť ve většině případů zavrženíhodnou) věcí a pokud se neprojevuje konkrétními činy, nelze ji trestat - stejně jako se netrestají závist, žárlivost či jiné afekty, ačkoli tyto nejsou o nic méně špatné. A naopak - pokud někdo druhému ublíží, např. jej fyzicky napadne, pak zákon řeší toliko tento konkrétní skutek, přičemž příčiny, které k němu vedly, jsou z jeho pohledu irelevantní. Je sice možné, že při soudním přelíčení se ukáže, že čin byl spáchán ze závisti (žárlivosti, hněvu, pomstychtivosti...), to ovšem na verdikt - snad až na nějaké výjimky - nemá žádný vliv.
A jak je to tedy konečně s oním podněcováním k nenávisti? Má či nemá být trestáno? Jak pozorný čtenář mezitím určitě zjistil, je odpověď na tuto otázku obsažena již v tom, co bylo řečeno. Nenávist vzniká tak, že člověku se ze strany jiného člověka (skupiny lidí) stane nějaké (skutečné či domnělé) bezpráví. Jde tedy o „soukromou“ nenávist jednotlivého člověka bez jakékoliv vazby na jiné lidi. V tomto smyslu je tedy absurdní předpokládat, že jednotlivec, který nenávidí, může ke stejné nenávisti podněcovat jiné lidi, resp. že jeho „podněcování“ se může setkat u druhých se vstřícným postojem. Bývá tomu spíše naopak. Představme si např. mladíka, kterému jeho dívka dala košem a on teď každému na potkání vypráví o tom, jaké jsou (všechny!) ženské mrchy, jak jsou prolhané, vypočítavé, jak se jim nedá věřit atd. Tento mladík se - formálně vzato - dopouští trestného činu podněcování k nenávisti vůči významné skupině obyvatel (ženám), patrně ale za to nebude stíhán, už proto ne, že na něj ani nikdo nepodá trestní oznámení, neboť je všem spíše pro smích.
To je samozřejmě trochu atypický příměr, podněcováním k nenávisti se myslí povětšinou něco jiného, tj. různé nadávky na sociálních sítích („bílá - černá svině“), popř. výhrůžky („smrt bílým“, „Cikáni do plynu“), v současné době pak spíše průpovídky typu „podřežeme vás“, resp. „uděláme z vás masokostní moučku“. Kde hledat příčiny toho, že právě tyto výroky jsou mediálně přetřásány a následně i kriminalizovány způsobem, který evidentně hraničí s obsesí?
Ta příčina je podle mého názoru zcela iracionální. Vytvořilo se - či spíše bylo vytvořeno - určité společenské klima, mající svůj původ v ultralevicové neomarxistické ideologii, v němž se za mnohem nebezpečnější než skutky považují názory a myšlenky. Fakticky tedy jde o snahu o odpolitizování občanů, o jejich zastrašení prostřednictvím všudypřítomné oficiální státní ideologie multikulturalismu, resp. mediálním pranýřováním těch, kdo se jí odmítají přizpůsobit a - jak ukazuje případ docenta Konvičky - dokonce jejich trestním stíhaním pro... podněcování k nenávisti! Zmíněný paragraf pak může být použit prakticky kdykoliv - v poslední době jsme např. svědky snahy určitých promuslimských aktivistů zahrnout pod něj už i pouhou kritiku islámu! Tato taktika bohužel státní moci vychází. Značná část občanů se stáhla z veřejného prostoru do soukromí, ovšem ani tam je Velký bratr nespouští z očí. Namísto toho, stíhala skutečné zločince, policie na sociálních sítích pátrá po „podněcovatelích“. Někteří jedinci, bojící se o své zaměstnání či společenské postavení, jdou ve svém otročení státní ideologii ještě dál a ostentativně dávají najevo svou „správnou linii“. Případ učitelky, která se žákům předváděla v muslimském přestrojení, není ve skutečnosti nijak výjimečný. V televizi, rozhlasu a většině médií jsou takových aktivních trotlů tisíce.     
Není to vlastně nic nového, jde toliko o změnu paradigmatu. Za minulého režimu byla situace obdobná, např. tzv. „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ bylo považováno za druhý nejtěžší zločin po vraždě. V praxi to znamenalo, že zloděj, který ukradl dva pytle cementu, byl potrestán mnohem přísněji než ten, kdo se dopustil znásilnění. Dnes vás zase může dostat před soud pověstná masokostní moučka, zatímco za krádeže - eufemisticky přejmenované na tunelování či lobbování - se vám toho zase až tolik nestane.
Naskýtá se samozřejmě otázka, jak mohlo k takovéto absurdizaci práva vůbec dojít? Jak jsme se ocitli v situaci, kdy je zcela vážně používáno represivního aparátu státu vůči člověku, který „chce udělat z muslimů masokostní moučku“? Jaké myšlenkové procesy se odehrávají v hlavě státní zástupkyně, která tento blábol považuje za natolik závažný a společensky nebezpečný, že podá žalobu k soudu? Proč novináři, namísto toho, aby byli hlídacími psy demokracie a podobné účelově-politické excesy odhalovali a pranýřovali, činí pravý opak a poslušně se vrhají na předhozenou oběť, ze které unisono dělají lidskou zrůdu a volají jako kdysi „psovi psí smrt“?
Ano, to jsou otázky, na jejichž adekvátním zodpovězení závisí další vývoj v naší zemi. Není třeba zvláštní inteligence k tomu, aby bylo zřejmé, že prapůvodní příčina tohoto právního voluntarismu tkví v tzv. politické korektnosti, v tom, že na významná místa státní správy byli dosazeni lidé, jejichž ideologická bezzásadovost, osobní ambice, absence elementární morálky a mnohdy i komunistická minulost je dělají apriori neschopnými k zastávání jiných názorů než těch, jaké po nich vyžadují jejich chlebodárci. Skutečnost, že několik takových lidí vidíme přímo ve vládě, nastoluje pochopitelně otázku, nakolik jsou ohroženy nejen základní demokratické principy, ale i fundamentální právní jistoty. S čímž pak úzce souvisí otázka další, totiž nakolik jsou občané ještě povinni tento stav počínající právní anarchie akceptovat...
To už by ovšem bylo téma na další článek.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a devět