DEMOKRATICKÁ SEBEVRAŽDA

Je to vlastně přirozené a dějinami nesčetněkrát potvrzené: Hitlerova „tisíciletá říše“ trvala 12 roků, v roce 1922 založený Sovětský svaz zanikl po 70 letech. Dokonce Římská říše, zahrnující takřka celý tehdy známý svět se po dlouhých staletích své existence nakonec zhroutila jako domeček z karet. Ne, žádný politický systém netrvá věčně, byť se jejich tvůrci od nepaměti snaží tvrdit opak. A sečteny jsou i dny liberální demokracie, o níž Fukujama hrdě prohlašuje, že je posledním (a tudíž jednou pro vždy daným, „věčným“) stadiem vývoje lidské společnosti… Silná slova! Pravdou je však - jak jinak - pravý opak.
Liberální demokracie má ve skutečnosti v samotných svých základech zakódován nevyhnutelný zánik, neboť její kruciální premisa - absolutní svoboda jednotlivce - je v kontextu společenského systému sebedestrukční. Tato „svoboda“ totiž nutně vede k tomu, že jí bude dříve či později zneužito… ke zničení demokracie! A v tomto posledním tažení se liberální demokracie právě  nachází.
Pochopitelně - nikdo nemůže přesně říci, jak dlouho se předsmrtnými křečemi zmítaná euro-atlantická civilizace ještě udrží, než dojde k definitivnímu kolapsu. Na druhé straně jen lidé značně omezeného rozhledu mohou nevidět, že tento rozkladný proces již probíhá a že je nezvratný. Je dnes totiž zcela evidentní, že ad absurdum dovedená svoboda jednotlivce oslabila imunitní systém liberálně-demokratických režimů natolik, že došlo k atomizaci společnosti na pouhé utilitárně uvažující a jednající jedince, jimž je osud celku zcela lhostejný. Nebo si snad někdo dokáže představit situaci, že by se v případě ohrožení demokratických principů postavili lidé se zbraní v ruce na jejich obranu? Ne, dnes už u nás není nikdo schopen ani ochoten nasadit život za ideály, a to právě proto, že jej to demokraticko-liberální systém odnaučil, když za hlavní a vlastně jedinou relevantní životní zásadu prohlásil materiální profit a užívání si klidného a pokud možno bezstarostného přežívání…
Bude to islám, kdo nám zasadí onu příslovečnou ránu z milosti? Vše tomu nasvědčuje, i když onen apokalyptický scénář může nakonec probíhat podle režie někoho jiného. Ať tak či onak, tu skutečně smrtící, osudovou ránu jsme si dali my sami…